Únor 2011

5.díl Paníholkapánavrůžovémtričku

12. února 2011 v 13:31 | HankaK, 13 let © |  Kapitoly
  Nevím, jak se mi to povedlo, ale najednou jsem ležela v posteli a bylo 7 hodin ráno. Rozhlédla jsem se , vstala z postele a šla dolů do kuchyně. Nikdo tam nebyl, ani bratr, ani rodiče. V ledničce také skoro nic nebylo a tak jsem se vrátila nahoru. Nakoukla jsem do ložnice. Táta pořád ještě spal. 

           Chvíli jsem se dívala jak spí, potom jsem se vrátila zpátky do svého pokoje.  Ani jsem se nestačila obléci a někdo zazvonil. Trochu jsem se lekla, hodila jsem přes sebe župan a běžela do předsíně. Otevřela jsem dveře a ...
Přede mnou stála divná paní. Od někud ji znám, pomyslela jsem si. Byla to vysoká blondýna, zmalovaná jak klaun. Dívala jsem se na ni a ona se dívala na mně.
,,Já.. půjdu pro tátu" vykoktala jsem nakonec. Uvědomila jsem si, jak děsně trapné to bylo. Snad je to jen nějaká pošťačka, úřednice. Jakto že ji ale znám? 
Paní přikývla a já běžela nahoru do ložnice. Táta právě seděl na posteli ve svém modrobílém županu a tvářil se děsně kysele. Nemá rád, když ho někdo budí.

,,Jo, já vím. Už jdu." řekl táta aniž bych mu řekla, kdo je u dveří. Nechápavě jsem se na něj podívala a šla jsem zpátky do kuchyně. Nenápadně jsem se podívala ke dveřím v předsíni. Táta tam pořád stál a bavil se s tou blondýnou. Už jsem se o ně víc nestarala a šla jsem si nachystat snídani. Sypala jsem si cereálie  do misky a poslouchala, co si ti dva povídají. Mluvili ale tak potichu, že jsem toho moc neslyšela. 
 ,,Lilo!" řekl táta.       
Cukla jsem sebou a otočila jsem se.
Táta už stál v kuchyni a vedle něj stála ta blondýna.
,,A..ano?" zeptala jsem se. Bála jsem se, že zase bude nějaký padesátiminutový výslech. Co jsem udělala?
,,Toto je eh.. Janie" řekla táta a přitom dal Jane jednu ruku kolem ramen.
,,Eh, co?" dívala jsem se na ně s otevřenou pusou a pořád nic nechápala. Že by chvíli po rozvodu rodičů měl táta ženskou? Na nic jsem se radši neptala, jen ze mě vypadlo jedno slovo:
,,Janie?"
,,No.. Jane" opravil mně . Před chvílí řekl Janie. Tak ať se už rozhodne.
Dívala jsem se na tátu, na Jane, na tátu , na Janie. Připadala jsem si jak nějaký pako. Takhle divně jsem se na ně dívala, dokud mně táta nepřerušil.
,,Je to… Je to pouze má známá." řekl táta vcelku přesvědčivě.
,,Hmm…" nechápavě jsem kývala hlavou a pořád se dívala na ty dva.
,,Tak.. My jedem pryč." oznámil mi po chvilce taťka.
,,Proč?" zeptala jsem se. Líbánky? Pomyslela jsem si, ale radši jsem to nahlas neříkala.
Táta pak udělal takový ten obličej, když mně napomíná abych nic neprovedla. Chytl >Janie< kolem ramen a odcházel do předsíně.
Uchichtla jsem se. Můj táta je asi fakt zamilovanej. Láskou zblázněnej, smála jsem se.
"Tatííí" vykřikla jsem, když jsem se přestala smát.
"Ano, zlato?" řekl a já se zamračila. Nemám ráda, když mně oslovuje zlato.
"Jmenuji se Lila" vybafla jsem. "A to půjdeš na rande v županu?"
Táta se na sebe podíval a potom se podíval vyděšeně i na mně. Rychle se běžel se nahoru převléci.
"Takže to JE rande?" vyzvídala jsem, ale táta už mně neslyšel.
Po chvíli přišel v černých džínách,růžovém tričku a nagelovaných vlasech. Snažila jsem se zadržet smích , ale nějak to nešlo.
"No co je?" podíval se na mně.

" Vypadáš úžasně, tati" řekla jsem ironicky a při slově úžasně jsem ve vzduchu naznačila uvozovky. "Kdybys šel v županu, bylo by to lepší. Hlavně nikde neříkej, že jsi můj otec, ztrapnil bys mně" zasmála jsem se.

Táta se na mně podíval a uraženě odešel zpátky do předsíně . Potom jsem už slyšela pouze bouchnutí dveří. Pořád jsem se ale smála. Táta, můj táta,
a v růžové . Já z toho prostě nemohla a smála jsem se dalších pět minut. Když jsem se trochu zklidnila , šla jsem rychle do pokoje. Ani mně nezajímalo, že mám v kuchyni nachystané cornflakey , neměla jsem moc hlad.
Chtěla jsem se o trapasy svého otce podělit se Sam. Říkám jí všechno. Vídáme se každý den. A nebo si voláme. Když se jedné něco stane, má nějaké problémy nebo se jí stalo něco pozitivního, hned to ví i ta druhá. 

"Opravdu byl v růžovým tričku?" ptala se mně nedůvěřivě Sam už asi popáté. Očividně tomu nemohla uvěřit, stejně jako jsem tomu nemohla uvěřit já.
"Namouduši" řekla jsem a začala jsem se děsně smát .
"Tak to je brutální" řekla Sam. Brutální bylo poslední dobou Samiino oblíbené slovo. Sam se začala smát taky.
"Můžeš dneska ven?"
"Panrůžovétričko" takhle jsme začali říkat mému tátovi "očividně není doma, pokud paníholkapanavrůžovémtričku nezkolabuje z toho šoku, měl by být doma až večer" smála jsem se .
Sam neodpovídala , jen jsem slyšela jak se směje.
"a Sam?"
"Ano?" smála se Sam do telefonu.
"Nezavoláme klukům?" zeptala jsem se.
"Klukům?" řekla Sam, už docela klidně.
"Né, mimozemšťanům" řekla jsem ironicky. "Jó, klukům".
Opět Sam neodpovídala a chytla záchvat smíchu.
"Slečnadcerapánavrůžovémtričku se snad zabouchla?"
"Nezabouchla jsem se, huso!" bránila jsem se.
"A i kdyby. Kamarádkaslečnydcerypánavrůžovémtričku jí to snad nepřeje?"
Opět nic, byl slyšet jen smích Sam. Co jí dneska je? , pomyslela jsem si.

"Zavoláme jim teda?" zeptala jsem se.

"Když chceš.. ale voláš ty! Stavím se ve dvě. Pá " řekla a pověsila to. 

Ok. Fajn. Takže dneska. Já, Sam , kluci.. v kolikže jsme se domluvili hodin? Jó, ve dvě. Takže musím zavolat klukům. Fakt jim mám volat? … Vše jsem si urovnávala v hlavě. Po chvilce přemýšlení jsem se šla podívat do skříně, co si dnes obléknu. Oblečení co se mně líbilo jsem vyházela na postel. Vybrala jsem si černé uplé kalhoty, bílé tričko, černou krátkou vestičku a černobílé conversky. Dívala jsem se na vyházené oblečení a přemýšlela jsem, co tomu chybí.
"Klobouk!" vykřikla jsem a otevřela znovu skříň.
Klobouků tam bylo dost, ale žádný se mi k tomu mému "outfitu" nehodil. Šla jsem proto k tátovi do ložnice a otevřela jsem jeho velikou skříň. Doprkvančic, co to je? pomyslela jsem si. Všude se povalovaly růžové, červené, černé a
bílé věci. Růžová trička, růžové ponožky, červená mikina, červené conversky, černé a bílé uplé, ano uplé kalhoty.
Ach můj bože , co to je? Říkala jsem si, když jsem se dívala na tu hromadu oblečení. Táta se fakt asi zbláznil, smála jsem se. Připadala jsem si, jako kdybych byla v ložnici Kierry, největší barbie ve třídě. Po dlouhém hledání jsem našla klobouk ale také tátovo oblečení, co nosil dříve. Všechno ale bylo zaházeno tátovým novým oblečení. Vzala jsem si klobouk a radši odešla do svého pokoje. Za chvíli z táty bude normální šampón , pomyslela jsem si. Za chvíli bude mít celou růžovou hlavu.
Vzala jsem si mobil a vytočila číslo na Luka. Nikdo to nebral. Zkoušela jsem to podruhý, potřetí. Nikdo. Tvůj problém, řekla jsem si. Potom jsem se konečně převlékla. Tak úžasnej klobouk si možná taky koupím, uvažovala jsem když jsem se prohlížela v zrcadle. Podívala jsem se na hodiny.
"To je teprv jedenáct?" zeptala jsem se mrzutě sama sebe a šla opět dolů do kuchyně. Předpokládala jsem , že tam pořád leží miska s cornflakey. A měla jsem pravdu, ta miska tam pořád nehnutě ležela. Proč také ne, že? Když jsem sama doma. Asi už z toho tátovýho trička blbnu, říkala jsem si. V tom jsem také měla pravdu. Misku jsem tam nechala ležet a šla jsem prozkoumat lednici. Šunka, prošlý plesnivý sýr, jablko, paprika, rajče, něco divného, nic. Moc toho tam opravdu nebylo. Tak jsem se podívala do spíže.
"Á, má záchrana" řekla jsem, když jsem uviděla instantní polévku. Nasypala jsem ji do hrnečku a dala vařit vodu, kterou jsem to potom zalila. Vzala jsem si ji do obýváku. Sedla jsem si, zapnula televizi a začala jíst. V televizi zrovna začínal nějaký zajímavý film, tak jsem se dívala.
Někdo zazvonil na dveře. Že by pánrůžovétričko? pomyslela jsem si . Šla jsem otevřít. Ve dveřích stála Sam v zelených šatech, blond vlasy učesané do všech světových stran jí zářily a ona vypadala jak sluníčko. Nemohla jsem jí ale říct, že jsem na ni zapomněla .
"Chvilku počkej" usmála jsem se na ni a ona přikývla. Rychle jsem vypnula televizi a běžela do svého pokoje, kde jsem hledala nějakou kabelku. Když jsem ji konečně našla, naházela jsem
do ní mobil, klíče a peněženku . Potom jsem zase seběhla dolů, do předsíně.

" Kde jsou kluci?" zeptala se Sam, když jsem zavírala domovní dveře.

"Luke nebral mobil" oznámila jsem jí.
"Aha. A kam půjdem?" zeptala se.
"No, chtěla jsem jít do zahradnictví , ale spletli by si tě se slunečnicí a nechali by si tě tam." utahovala jsem si z ní.

"Ha ha ha" řekla uraženě.
"Tak půjdem do obchodního domu" navrhla jsem.
"Fájn" přikývla Sam a šly jsme.
"Kde si myslíš , že je pánrůžovétričko a paníholkapanavrůžovémtričku ?" přerušila hrobové ticho Samanta, když jsme byli v obchodním domu.

Už jsem chtěla říct >nevím< , v tom jsem se ale zarazila.
"Myslím, že jsou asi 20 metrů před námi" řekla jsem
jako kdybych byla zhypnotizovaná . 

Sam se koukla tím směrem, kam jsem se dívala já.
"Máš recht, tričko tvého táty je vidět na míle daleko" přikývla.
Najednou jsme se obě rozesmály.
"Napadá tě to samý co mně?" zeptala jsem se Sam.
"Jo" řekla Sam a pořád se strašně smála. "Budeme je sledovát" 
"No, to mně zrovna nenapadlo .. Napadlo mně, že půjdem do kina. " řekla jsem.
"Sledovat! Sledovat! Sledovat!" skandovala.
"Ok, ale nemusí to vedět všichni ne?" Sam zmlkla a my jsme šly dál , asi dvacet metrů za mým tátem a tou jeho >Janie<.
Najednou jsem o něco zakopla, a protože jsem si myslela, že je to rozvázaná tkanička , sehla jsem se.
K mému překvapení to ale bylo něco úplně jiného. Vypadalo to jako jezevčík a zajíc dohromady, kolem krku to mělo obojek, na tom připnuté vodítko a to vodítko držela..
"Sam! Co to je??" vypiskla jsem a ukázala na to podivné zvíře. 
"Ty sis mé Milky ještě nevšimla?"
"Milky?" Milky, Milky, opakovala jsem si v duchu. Jakto že jsem ji neviděla. Hm…asi půjdu na oční.
"Jó. Milky." řekla a zvedla Milku do náruče.
"To je klásnej pejsek.. Ťuťu ňuňu.." hladila jsem Milku.
"Pejsek?" zeptala se naštvaně Sam . "Vždyť je to králice, vlastně králík ale Milák by bylo divný"

"Aha, promiň" omluvila jsem se. Stejně je to určitě pes, pomyslela jsem si.
Tak jsme šli dál a pořád jsme sledovali mého tátu. Najednou on a Jane odbočili do jednoho z obchodů.
"Kadeřnictví?" četla nápis nade dveřmi Sam. "Co tam mohou chtít?"
Pokrčila jsem rameny a dívala jsem se dovnitř. Táta seděl v křesle, nad ním se nakláněla nějaká ženská a něco s ním řešila. Jane seděla v jiném křesle a četla si módní časopis.
Sledovali jsme je. Najednou k tátovi přišla jiná žena, měla navléknuté gumové rukavice , v jedné ruce držela kalíšek plný růžové pěny a v druhé ruce nějaký štěteček. To snad ne, říkala jsem si . Moje obavy se ale vyplnily. Dělala tátovi melír.
Nemohla jsem se na to dívat. Tak jsme se Sam radši nakonec šly do toho kina. Ještě že jezevčíkokrálík vypadal jako plyšák, jinak by nás tam asi nepustili.
Lilastory.blog.cz
HankaK, 13 let ©

P.S.: Asi nejdelší díl, psala jsem ho aspon měsíc, po částech. Dneska jsem ho psala 3 hodiny. Ale tento díl mně příjde docela zábavný. A taky vím, že se budu muset naučit kreslit králíky :D